ŠKOLA UMĚNÍ VE ZLÍNĚ

Škola umění byla založena firmou Baťa 14. 1. 1939 na základě organizačního a personálního statutu, který předložil architekt F. Kadlec, budoucí ředitel školy. Významnou roli při jejím zakládání sehrály značné neúspěchy firmy v oblasti reklamy a propagace na světové výstavě v Paříži (1937), osobní zaujetí J. A. Bati pro vědu a umění, zájem o účelné reformy ve školství, a do jisté míry také potřeba zaplnění kulturního vakua v nové průmyslové aglomeraci. Při koncipování výuky na Škole umění se vedení školy opíralo o přejaté a částečně modifikované principy Bauhausu. Výuka měla být založena na vzájemném prolínání praktického řemeslného výcviku, výtvarných cvičení a teoretických disciplín. Na Bauhaus upomínala i teoretická stránka výuky, těžící z historie umění, uměleckého průmyslu,   lidového řemesla a technik, historie všech druhů reklamy, výstavnictví, aranžérství, jakož i ze studia anatomie, psychologie, sociologie, reklamy, literatury a literární estetiky. Nebyl pro ni zcela přesný název uměleckoprůmyslová škola ani škola uměleckých řemesel, ale něco mezi tím.  Povahou studia stála zlínská Škola umění na pomezí mezi střední a vysokou školou. Jako první výtvarná škola v našich zemích se rozhodla podřídit výuku potřebám výroby a připravit své studenty na dráhu průmyslových výtvarníků. Studenti měli dopoledne pracovat a odpoledne navštěvovat přednášky a cvičení řádného studia. Uchazeči o studium mohli v souladu se svými zájmy volit jednu ze sedmi oborových kombinací: 1) stavební průmysl a architekturu, 2) bytovou kulturu, zdobivá umění, všeobecný umělecký průmysl, 3) průmyslovou grafiku, reklamu, knihařství, 4) aranžérství, výstavnictví (s přihlédnutím k filmové výpravě), 5) módní průmysl, 6) sochařsko-keramický obor, 7) dekorační malbu. Souběžně se specializací ve zvoleném oboru měl žák během studia dosáhnout výučního listu jako řezbář, keramik, kameník, štukatér, odlévač nebo stolař.

Při výběru pedagogů bylo respektováno Baťovo přání, aby byli ke spolupráci vyzváni mladí, akademismem nezatížení, umělci a pracovníci. Objevila se zde i řada již vyzrálých a vynikajících uměleckých a pedagogických osobností (V. V. Štech, A. Kutal, B. Fuchs, J. Sládek, R. Gajdoš, R. Wiesner ad.), které zde za protektorátu našly azyl. Teprve v roce 1940–1941 se personální situace ve sboru ustálila natolik, že mohl být vypracován statut, v němž byla mimo jiné kodifikována existence čtyř odborných oddělení čtyřletého školního základu. Bylo to oddělení grafické, jehož správu předal J. Kousal do rukou přijatého E. Miléna, oddělení dekorační malby včele s doc. F. Petrem, oddělení sochařské spravované V. Makovským a oddělení bytové kultury podřízené J. Vaňkovi, rozšířené o výstavnictví a aranžérství. Správcem přípravné - všeobecné školy byl jmenován J. Jaška.  Speciální oddělení byla otevřena pouze dvě a jejich správci byli nazýváni vedoucími - sochařská speciálka V. Makovského a restaurátorské oddělení, vedené F. Petrem. Organizace dílenského vedení se přidržovalo vzoru Bauhausu.

Ke studiu na zlínské Škole umění bylo za dobu její působnosti přihlášena podle školních výkazů necelá stovka studentů (97). Pouze první dva ročníky žáků však prošly celou šíří výuky a předepsanou dílenskou praxí a dočkaly se i otevření speciálek (sochařské, dekorativní malby, restaurátorské). Ateliéry navenek musely vykazovat činnost nezbytnou pro zájmy firmy, aby bylo jejich osazenstvo ušetřeno nucených prací v říši. Další ročníky však poznaly pouze torzo původní výuky a praxi v dílnách už nikoliv.  Velká část studentů byla totálně nasazena. I když se škola fingovanými zakázkami pro wehrmacht a výrobou vybavení do krytů snažila své studenty chránit, přece jen dalšímu odvlékání do Říše nemohla zcela zabránit. Přesto, sledujeme-li cíle jednotlivých studentů po skončení války, musíme přiznat, že více než polovina z nich rozvíjela talent dalším studiem na uměleckých vysokých školách a pouze malé procento odešlo zcela z oboru.

STŘEDNÍ UMĚLECKOPRŮMYSLOVÁ ŠKOLA VE ZLÍNĚ A V UHERSKÉM HRADIŠTI

Osvobození a rok 1945 přinesl Škole umění velké personální ztráty. Odcházeli nejen pedagogové, ale i absolventi pracující ve speciálkách a žáci, kteří studium ještě neukončili, přecházeli na vysoké školy. Původní plány Zlínských se začaly rozpadat jak domeček z karet. Ale šest let pozoruhodného pedagogického experimentu, šest let trvání Školy umění, je nesmazatelně zapsáno do historie českého výtvarného školství. Je zřejmé, že Škola umění měla příliš málo času, než aby dospěla ke svému cíli. V době, kdy byly české školy zavírány, se podařilo vychovat první absolventy a současně udržet kontinuální výuku až do osvobození. To svědčí o velké dávce pracovní energie organizátorů, promyšlenosti jejich postupu i schopnostech zainteresovaných osobností. Množství podnětů, které Zlínští přinesli jak ve výrobě, tak v sociálně kulturní sféře, však bohužel zůstalo nevyužito.

Po osvobození, hned ve školním roce 1945–1946, byla zahájena výuka a byly otevřeny čtyři obory: grafický, sochařský, malířský a keramický, ale už v následujícím roce škola  ztratila svůj výjimečný statut a začlenila se do sítě středních uměleckoprůmyslových škol. Po odchodu ředitele F. Kadlece ze Zlína se radikálně změnila i sestava vyučujících. K několika bývalým učitelům se připojili mladí pedagogové z řad absolventů (Z. Kovář, J. Blažek, J. Habarta, J. Beran ad.), kteří pokračovali ve výuce, ovšem v nových intencích. Organizace, metodika a zaměření začalo vyrůstat ze zcela jiných základů, začala se měnit struktura školy. Její cíle a praxe již byly jiné než ty, které si kladli zakladatelé. Byly otevřeny nové obory s novou náplní studia: 1) tvarování strojů a nástrojů, 2) návrhářství a modelářství obuvi, 3) kamenosochařství, 4) aranžérství - výstavnictví, 5) modelářství nových hmot. V každém ze stávajících oborů, s výjimkou reklamy - grafiky (6. obor), byla zavedena pravidelná dílenská praxe. V roce 1949 nabývá škola statutu státní instituce s právem uzavírat studium maturitní zkouškou. Škola byla přejmenována na Státní uměleckoprůmyslovou školu Zdeňka Nejedlého (až do roku 1962). Ve školním roce 1949–1950 přibyl sedmý obor dekorativní. Všech sedm oborů si až na proměny v názvu, úpravy osnov a učebního programu, udržovalo svůj obsahový profil až do roku 1989. Jenom obor návrhářství obuvi s osmiletou přestávkou v činnosti v letech 1953–1961 zůstal výjimkou.

V roce 1952 v souvislosti se zrušením vazeb na Svit se sídlo školy přestěhovalo z tehdejšího Gottwaldova (Zlína) do Uherského Hradiště, kde jí bylo vyhrazeno několik prostor v objektu zvaném „Franklovka“, v budově ONV a v areálu staré radnice. Provizorní situace se studijními prostory byla v následujících letech velmi neutěšená, dokonce se uvažovalo, že se škola vrátí zpět do Zlína, zejména v letech 1961–1963, kdy byl vypracován projekt výstavby nové uměleckoprůmyslové školy ve Zlíně. Teprve v roce 1964 se definitivně vyřešila situace s umístěním a škola dostala k dispozici prostory v budově bývalého krajského soudu, kde přetrvává dodnes. Uvolněné interiéry se brzy začaly upravovat pro ateliérovou výuku a došlo ke stabilizaci pracovních podmínek. V této době se několikrát mění i název školy. V roce 1961 na Střední uměleckoprůmyslovou školu dr. Zdeňka Nejedlého a od roku 1962 se datuje i současné jméno Střední uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti. Podoba osnov rovněž neprodělává podstatnějších změn. Určité reorganizace výuky přicházejí až ve 2. polovině 80. let (je zaveden nový předmět výtvarná příprava, jsou spojeny obory tvarování strojů a nástrojů s oborem modelářství nových hmot na společný obor průmyslového tvarování, jsou stanovena kritéria výběru při talentových zkouškách). Novou kapitolu ve vývoji začal psát až rok 1989.

ŠKOLA NA PRAHU NOVÉHO TISÍCILETÍ

V souvislosti s politickými změnami tzv. „sametovou revolucí“ se škola začala svobodně rozvíjet a otevřely se pro ni dosud netušené možnosti. Od 90. let do současnosti byla realizována celá řada oprav všech objketů, které škole patří, a vybudována keramická a kamenická dílna v prostorách Franklovky. Žákům byly vytvořeny velmi dobré podmínky pro studium. Výuka prodělala kvalitativní změny, spojené nejen s novým počítačovým vybavením, modernizací výuky dějin výtvarné kultury a objevením možností internetu, ale také s navázáním kontaktů se světem, se školami obdobného zaměření v Anglii, Belgii, Posku etc. Prostřednictvím zahraničních stáží studentů a pedagogů, poznávacích zájezdů do Itálie a Francie se rozšířily alternativy rozvíjení dalšího poznání. Škola se úspěšně zapojila do mezinárodních vzdělávacích programů (Socrates-Comenius: spolupráce se školami v Belgii, Německu, Francii, Španělsku, Portugalsku), účastní se národních i mezinárodních soutěžích, v nichž studenti školy zatím vždy úspěšně obstáli a jejich práce byly často oceňovány (Dobrý design, Veselá bota, O grafický návrh  losu a.s. Sazka, soutěže mladých designérů v Bologni, Hongkongu apod.).

Vývoj však neprodělává jenom výuka, ale i celkový studijní program. V roce 1993 byla zahájena práce v nově založených oborech. Studijní program se postupně obohatil o tři obory. Z oboru tvarování plastických hmot vznikl obor tvorba hraček a dekorativních předmětů. Fotografie se vyčlenila jako samostatný obor, v roce 1994 se objevil zcela nový obor – modelářství a návrhářství oděvů, který má návaznost na již stávající obor návrhářství obuvi a módních doplňků. Na škole se tedy vyučuje v devíti oborech.

Vedení školy rozšířilo nabídku oborů o nově akreditovaný obor Multimediální tvorba. S tím souvisí také navýšení kapacity školy na 300 žáků. Tento moderní obor pomohl zintenzivnit kvalitu výuky.

Škola se v současnosti plně rozvíjí a prezentuje se jako moderní vzdělávací ústav. Důležitou změnou je přechod pod nového zřizovatele. Tím se stal v roce 2000 Zlínský kraj. Škola se musela vyrovnat s novým stylem práce. Zvýšily se nároky na administrativní a řídící práci.  V roce 2002 byla realizována výměna všech stropů na Franklovce a byly opraveny grafické dílny a dílny sítotisku. V roce 2008–2009 proběhla generální oprava elektroinstalace na hlavní budově Všehrdova 267.  V roce 2007 se škola zapojila do programu ITUM. V rámci reorganizace skončili v roce 2011 poslední maturanti oboru tvorba hraček.

Dnešní střední uměleckoprůmyslová škola s celkovým počtem devíti vyučovaných speciálních oborů se řadí k nejkomplexnějším a nejrozsáhlejším centrům našeho středního uměleckého školství. Velké procento žáků, kteří vycházejí z této školy, rozvíjí svůj talent a pokračuje v dalším studiu na vysokých školách (Akademii výtvarných umění v Praze, Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a obdobných vysokých školách u nás i v zahraničí). To samotné už svědčí o kvalitním vedení školy, protože úroveň se vždy odvíjí od obsazení pedagogického sboru fundovanými odborníky. A že je současná personální situace velmi dobrá, o tom hovoří úspěchy a výsledky školy, jejích pedagogů i žáků.

PhDr Milada Frolcová